Vytisknout

SKLADATELOVY ŽIVOTNÍ OSUDY

Zdeněk Vimr

Dovolte mi nejprve přiblížit trochu podhoubí, ze kterého Zdeněk Lukáš vzešel – tj. rod Lukášů a po mamince rod Procházků. Lukášové žili po mnoho generací v okolí Slaného. Generace skladatelova dědečka Vojtěcha Lukáše, který byl předákem na šachtě „Jindřichův důl" blízko vsi Jedomělice, byla velmi muzikální. Bratři, bratranci, synové i další blízcí měli svoji dechovou kapelu, se kterou hráli na poutích, posvíceních, šibřinkách a dalších významných vesnických slavnostech. Prý se jim rodily téměř výhradně samé dcery, u kterých nebylo zaznamenáno žádné větší hudební nadání. Dědeček Vojtěch měl také dvě dcery, ale jako první dítě se mu narodil syn Bedřich, budoucí skladatelův otec. Všichni Lukášové hráli na více nástrojů, otec Z. Lukáše sám ovládal velmi slušně hru na housle, violu, hornu a trombon. Už jako mladý hrával v sokolském orchestru, později nastoupil v Praze jako zaměstnanec Elektrických podniků hlavního města Prahy a v podnikovém symfonickém orchestru s názvem „SKEP" hrál na violu. Po přestěhování na Pankrác se uplatnil v dechovém orchestru vozovny Pankrác jako hráč na dechové nástroje.

Z maminčiny strany hrál pouze dědeček na basu, ale v tomto rodu příliš výrazné muzikální nadání nebylo. Byli to Procházkové, z babiččiny i dědečkovy strany to byly selské rody, na statku dědečka Josefa Procházky rod žil a pracoval po několik generací. Zajímavostí je, že se jim často rodila dvojčata a že se téměř všichni dožívali vysokého věku. I maminka Z. Lukáše pocházela z dvojčat a byla nejmladší dcerou z osmi dětí. Ze všech sourozenců se právě jí jako první dítě narodil 21. srpna 1928 syn Zdeněk- první syn, první vnuk, první synovec...to bylo slávy v celém rodu!

Otec Bedřich byl vyučený strojní zámečník, v mládí byl na pracovní zkušené v Německu, kde se dobře naučil jazyk. V době hospodářské krize získal místo u Elektrických podniků hlavního města Prahy, což v té době bylo stálé existenční zajištění až do důchodu. Zde pracoval jako řidič, průvodčí, dozorce, manipulant a posléze jako výpravčí.

Maminku Ludmilu prý dědeček zapomněl poslat na učitelský ústav, tak jí zajistil pobyt v jednom penzionu ve Valašském Meziříčí, kde se zdokonalovala ve vaření, v ručních pracích, později i ve vedení účtů. Jako vdaná byla v domácnosti, po válce si sjednávala práci doma, aby vypomohla s financováním domácího rozpočtu a s náklady na studia svých dvou dětí.

Dětství Zdeňka Lukáše bylo od útlého věku provázeno zdravotními problémy. Jeho o tři roky mladší sestra Ludmila, o kterou se Zdeněk láskyplně staral, měla vždy snazší a kratší průběh dětských nemocí, Zdeněk naopak všechny nemoci prodělával komplikovaněji. Od narození měl kratší jeden vaz, a tak podstupoval časté nepříjemné rehabilitace na různých přístrojích, musel nějaký čas nepohodlně spát ve vytvarovaném lůžku, aby se při růstu vyrovnával...Ani do Sokola nechtěl se svým handicapem chodit, příliš se nesžil s tamní partou kluků. Když začal chodit do školy, musel nosit brýle (po babičce Anně Lukášové zdědil vadu zraku „stra- bismus"), což byl důvod k posměchu ze strany spolužáků. Vlastně už tehdy existovala šikana, kterou malý Zdeněk snášel stoicky, se spolužáky se nepral a jako dítě byl hodně uzavřený. Šikanu ze strany spolužáků mnohdy necitlivě svým způsobem tolerovala i učitelka pí. Svobodová, až to vedlo k tomu, že Zdeňkova matka později docílila možnosti přechodu na jinou školu, kde se Lukášova osobnost mohla lépe a přirozeněji rozvíjet.

Maminka Zdeňka Lukáše byla katolička, otec byl bez vyznání. Oba se ale dokázali sejít v názorech a přešli do církve československé husitské, kde byli křtěni i jejich syn a dcera (Zdeněk Lukáš po dobu studia a vlastně až do odchodu na vojnu hrál na varhany při bohoslužbách v Husově sboru v Praze- Nuslích).

Otec začal učit malého Zdeňka hrát na housle – nejprve na „půlky", později na celé. Ale rodičovské vyučování nedělalo dobrotu, tak Zdeněk přešel k sousedovi panu Basimu, který jej přibral do výuky ke svému synovi. Když v technice hraní pokročil, společně s panem Basim a jeho synem koncertovali u Lukášů doma. Zdeněk nezůstával jen u houslí, ale přibíral si i klarinet a violu. Hudba se mu stávala neodmyslitelnou součástí života, často navštěvoval zkoušky orchestru, kde hrával otec, a doma pak předváděl to, co na zkouškách vypozoroval, včetně dirigentských gest. Uvažoval i o konzervatoři, ale maminka mu toto studium rozmluvila. Chtěla, aby syn měl něco „jistého". Doma stále bylo dost zpěvníků národních písní, sestra maminky , která byla učitelkou, přinášela množství knih, slovníčků, dětských časopisů. Sborníky písní sloužily Zdeňkovi jako celoživotní inspirace a řadu z těchto písní později použil ve svých úpravách.

Na prázdniny jezdíval Zdeněk se svojí sestrou k matčinu bratrovi na statek do Jedomělic, kde pomáhali na poli, při mlácení a vůbec v hospodářství. Bylo to ve válce, sešlo se tam pohromadě hodně dětí. Tehdy se prodávaly kypřící prášky do pečiva s malou pozorností pro děti – byla na nich totiž vytištěna krátká pohádka. Tehdy třináctiletý Zdeněk jednu takovou pohádku „O popelušce" zhudebnil jako dětskou operetku, kterou děti ve své „divadelní společnosti" provedly na zahradě.

Za války omezovali na školách počty tříd a Zdeněk tak už ve čtrnácti letech vykonal přijímací zkoušky na „Amerlingův mužský ústav učitelský" v Panské ulici. Během tohoto studia si prohloubil vědomosti i v hudební teorii a hře na nástroje, aktivně spolupracoval s amatérským divadlem ve Strašnicích, kde skládal předehry a scénickou hudbu ke hrám a sám i dirigoval malý orchestr, ve kterém hráli mnozí spolužáci (u 1. pultu tehdy seděl mladý Jiří Linha, zakladatel legendárního souboru). Na učitelském ústavu maturoval těsně po válce, v květnu 1946, když mu ještě nebylo osmnáct let. Hned následující školní rok 1946/47 byl Lukášův první kantorský, ironií osudu na něho jako začátečníka čekala jednotřídka v Libni, kde zůstal dva roky. Dětem osvěžoval výuku zpěvem ve všech předmětech (při češtině např. vyjmenovaná slova děti zpívaly na Lukášem zadanou melodii), z té doby se datuje i dochovaná kompoziční prvotina – Sonatina pro housle a klavír. Také působil na škole v Jílovém, která byla v historické budově zvané „Mince" a dnes je tam krásné muzeum.

Na podzim 1950 dostal povolávací rozkaz na vojnu do Brna, ale dva dny před nástupem onemocněl infekční žloutenkou. Dostal odklad na jeden rok, se žloutenkou se potýkal téměř tři měsíce...Dá se zpětně říci, že to byl jeden z nejdůležitějších mezníků v jeho životě. Vlak, kterým jeli jeho vrstevníci na vojnu, se v tunelu před Blanskem srazil s protijedoucím vlakem a bylo hodně mrtvých...Lukáš mezitím zastupoval na školách v okrese Praha-východ a následující rok nastoupil na vojnu do Plzně, kde vlivem příznivých okolností začal úspěšně rozvíjet svoji hudební kariéru. Na vojně se tam sešla parta několika umělecky nadaných osobností, které založily mužský hudební soubor „Chop, ráz". Je to divný název, ale oni byli dělostřelci a název je jedním z povelů v kanonýrské hantýrce. Mezi členy souboru byl například pozdější spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana Jiří Šebánek, herec Jozef Dóczi z Nitry, ale samozřejmě i celá řada výtečných muzikantů – koncertní mistr Slovenské filharmonie, první pozounista Orchestru Karla Vlacha a další. Kvalita tohoto uměleckého tělesa byla velmi dobrá, neboť natáčelo i v plzeňském rozhlase. Tam si všimli Lukáše jako výrazného talentu a hned po vojně mu nabídli místo hudebního redaktora, ač poctivě přiznal, že nemá žádné hudební vzdělání...

Od roku 1953 se tak začíná psát důležitá etapa v životě Zdeňka Lukáše, a to činnost hubního redaktora v plzeňském rozhlase. Po roce dostal od tehdejšího vedoucího hudební redakce Miroslava Šmída úkol založit profesionální smíšený sbor, který by pravidelně natáčel především úpravy lidových písní pro oblíbený pořad Hrají a zpívají Plzeňáci. Tak byl tedy založen komorní smíšený sbor Česká píseň, který se na první zkoušce sešel 1. listopadu 1954. Z původního záměru o profesionalizaci tělesa sešlo, ale Lukášovým velmi přísným výběrem členů a systematickou náročnou prací (členové sboru museli nejen kvalitně zpívat, ale především dodržovat sbormistrovy nesmlouvavé nároky na disciplínu ) se postupně vykrystalizoval jeden z nejlepších sborů v republice. Těžiště jeho práce bylo zpočátku skutečně v nahrávací činnosti (dá se říci, že minimálně jednou měsíčně se scházel v rozhlasovém studiu, kde během večerní čtyřhodinové frekvence natočil průměrně kolem pěti úprav lidových písní), postupně svoji činnost rozšířil i na sborové skladby různých historických období a začal koncertovat nejen v Plzni, ale zúčastňoval se prestižních sborových festivalů a zahraničních zájezdů.

Mezitím se Zdeněk Lukáš oženil se šťáhlavskou rodačkou Věrou Kunešovou (svatba byla 19. března 1955), která mu po boku stála celý život a vytvořila mu potřebné rodinné zázemí. Z tohoto manželství se narodily dcery Eva (1957) a Jana (1962).

Lukáš v tomto „plzeňském" období má vedle činnosti upravovatelské i poměrně dost času na komponování, což pilně využívá a vznikají první kompozice. Má obrovské štěstí, že je mu umožněno tyto kompozice slyšet v provedení Plzeňského rozhlasového orchestru a jeho sólistů (Klavírní koncert g moll, Houslový koncert op. 11 z roku 1956, po roce violoncellový koncert, 1. a 2. Symfonietta), první vlastní sborové kompozice si sám může nastudovat a provést s Českou písní...Lukášových raných kompozic si všiml Klement Slavický, který pak upozornil na nadějného plzeňského autora tehdejšího ústředního redaktora pro folklor v pražském rozhlase Otmara Máchu. Jelikož Lukáš jako dramaturg lidových písní v plzeňském rozhlase dojížděl do Prahy na pracovní porady, brzy se osobně s Máchou seznámil a vzniklo dlouholeté přátelství. Otmar Mácha na Lukášovy kompoziční začátky upozornil v té době snad nejvýraznější skladatelskou osobnost – Miloslava Kabeláče.

Od roku 1961 tak začíná Zdeněk Lukáš konzultovat s tímto skvělým člověkem a skladatelem. Přinesl mu nejprve skicu II. symfonie – její klavírní výtah. Kabeláč si ji prohlédl a označil ji za „svitku". Požádal Lukáše o napsání kompletní partitury. Ten si vzal v rozhlase 14 dní neplaceného volna a za tu dobu napsal partituru prvních dvou vět. Kabeláč byl tentokrát z jeho práce nadšen a vybídl Lukáše k pokračování...Zeptal se ho, jestli se někde učil harmonii?. . . (Ne)..., formy?. . . (Ne), kontrapunkt?. . . (Ne), instrumentaci?. . . (Ne)..."To je dobře, nejste zatížen žádnými pravidly, jste volný člověk. Pokračujte v komponování!" Konzultace byly vždy bezplatné a v zásadě tiché. Kabeláč se zahleděl do partitury, občas pronesl „tady budou posluchači zívat" (Lukáš se přes rameno přísného kritika snažil odvodit, kde že se ta nuda v notách nachází, ale jak mi říkal, stejně většinou už nic neopravoval...). V čem si ovšem nechal poradit, byla sebekontrola v rychlosti psaní. Kabeláč vždy tvrdil, že Lukáš potřebuje „pořádného kočího", že „letí" dopředu, že potřebuje uzdu...Na mnoha konzultacích Lukáše upozorňoval, aby psal pomaleji. Tvrdil, že „i mistři jako Beethoven měli podobné problémy s ranými skladbami". A to si Zdeněk Lukáš vzal k srdci a naučil se v tomto směru sebekontrole. Další důležitou radou, kterou důsledně při komponování dodržoval, bylo to, že musí vědět, kam ve skladbě dospěje. Jakoby každou skladbu začínal od konce – vlastně si při práci neustále připravoval konec, šetřil se na něj, aby vyústění k němu bylo co nejpůsobivější a také nejlogičtější. Konzultace u Miloslava Kabeláče trvaly až do roku 1970 a zásadně ovlivnily utváření Lukášova osobitého skladatelského profilu.

V plzeňském rozhlase setrval Zdeněk Lukáš až do roku 1964, kdy se rozhodl odejít do Prahy a věnovat se výhradně kompoziční činnosti na „volné noze". Do Plzně ovšem pravidelně dojížděl na zkoušky České písně a také na přelomu 60. a 70. let do špičkově vybaveného elektroakustického studia, kde vytvořil řadu pozoruhodných kompozic. Sbormistrovskou činnost přerušil ze zdravotních důvodů pouze v letech 1963 – 1965, kdy jej v čele sboru nahradil Jaroslav Krček. Po zájezdu České písně do španělské Barcelony roku 1972 byl on i celá řada členů sboru vyslýchána STB a v roce 1973 byl Lukáš definitivně od sboru násilně „odstaven" (byl mu zakázán i vstup do plzeňského rozhlasu). Výrazně se o to zasloužil i tehdejší ryšavý plzeňský„kulturní inkvizitor" Jindřich Wiendl ( Plzeň byla v letech sílící normalizace velmi silnou baštou ideologického útisku). V Praze bylo v této oblasti přece poněkud volněji, neboť tehdejší ředitel pražské konzervatoře Jan Tausinger podal Lukášovi pomocnou ruku v nabídce výuky harmonie a kontrapunktu. Zdeněk Lukáš místo přijal, ač sám paradoxně konzervatoř nevystudoval, a v letech 1973-1975 zde vyučoval (jak mi sám říkal, byl vždy v učebnicích pár lekcí před svými žáky...). Lukáš byl dlouholetým členem Svazu československých skladatelů. Ten byl ovšem po vpádu spojeneckých vojsk v sílící normalizaci počátkem sedmdesátých let na nějakou dobu rozpuštěn a po jeho znovuobnovení byl Zdeněk Lukáš na nějakou dobu ve svazu „nežádoucí". Až díky tehdejšímu předsedovi Václavu Felixovi mu bylo nabídnuto členství alespoň ve vokální komisi.

Jako známý sbormistr plzeňské České písně dostal v roce 1975 nabídku profesionální sbormistrovské činnosti v čele ženského sboru Československého státního souboru písní a tanců. Toto místo přijal a během čtyř následujících let absolvoval s tímto desetičlenným komorním sborem, složeným z vynikajících sólových zpěvaček, mnoho veřejných koncertů a rozhlasových nahrávek. Vzhledem k tomu, že jednou z pracovních povinností bylo jedenkrát měsíčně natáčet v rozhlase, Zdeněk Lukáš musel začít soustavněji upravovat množství lidových písní i pro ženský sbor. Dokonce si vymyslel, že každý měsíc upraví písně začínající následujícími písmeny abecedy (začal od „a", další měsíc od „b" atd. ). Když v roce 1979 tuto pracovní činnost ukončil a už nerušeně až do konce svého života v klidu svých pracoven komponoval, pokračoval ještě krátkou dobu s tímto ženským sborem občasnými veřejnými koncerty (pod názvem Canti di camera).

V roce 1996 stál Zdeněk Lukáš spolu s Lubošem Fišerem, Otmarem Máchou a Sylvií Bodorovou u zrodu volného skladatelského sdružení Quattro, které si dalo za cíl reagovat na změněné podmínky hudebního života proklamací hudby jako „ekologie duše sui generis" a díly, která se přes svojí umírněnou modernost a výrazovou oproštěnost snaží o kontakt s širším okruhem posluchačů, což se jim bezvýhradně podařilo. Dnes už z tohoto seskupení zůstala osamocená Sylvie Bodorová Zdeněk Lukáš komponoval střídavě v Praze a milovaném Jílovém, kde pobýval především v letních měsících ve zděné chatě s velkou zahradou. Zde bylo jakési jeho hájemství, kam nejezdila ani jeho manželka a kde si skladatel vybudoval okruh blízkých známých a přátel. Sem se těšil, neboť zde nacházel svoji největší inspiraci pro kompoziční práci – absolutní ticho a prázdný notový papír. Měl rád život a uměl se těšit z každé maličkosti. Nedlouho před svojí smrtí se vyznal v Hudebních rozhledech:„Je ráno. A každý den mně jako první myšlenka prochází hlavou: jaký to asi bude den? A protože jsem optimista, čekám, co krásného mne čeká...A těším se, moc!" V Jílovém našel i místo svého posledního odpočinku. Na tamním hřbitově si už za svého života vybudoval rodinnou hrobku, kam byl také po své nečekané smrti 13. července 2007 pochován.

Literatura a prameny:

Vimr, Z. Život a dílo Zdeňka Lukáše. In: Mezinárodní sympozium o sborovém zpěvu Cantus

Choralis 03, UJEP,Ústí nad Labem 2004, str. 9-14, ISBN 80-7044-550-5

Osobní archiv paní Ludmily Cinkové

Osobní archiv Zdeňka Vimra

 

Studie uveřejněna v publikaci :

VIMR, Zdeněk (ed.). Zdeněk Lukáš, hudební skladatel. Praha : ASN repro, 2010, s. 5 - 9. ISBN 978-80-85468-00-7.   

Kdo je online:

Právě přítomno: 48 hostů a žádný člen

Admin