OPERNÍ A KANTÁTOVÉ DÍLO

Jaroslav Fiala

Součástí bohatého kompozičního odkazu Zdeňka Lukáše, který patří mezi nejosobitější tvůrce české hudby druhé poloviny 20. století, je velký počet skladeb věnovaných lidskému hlasu. Jsou to díla pro sólo s doprovodem, skladby sborové a také díla kantátová, oratorní a operní. Ve všech skladbách tohoto žánru dokázal komponista s textem citlivě pracovat a hudbou postihnout i ty nejjemnější odstíny jeho nálad. Ve všech vsadil především na emocionální působivost a všechny zvolené prostředky zaměřoval k jejímu co nejsilnějšímu účinku. V každé skladbě nacházíme výrazné kontrasty, kde místa heroická a vážná střídají plochy melodicky bohaté lyriky. V melodiích slyšíme jakoby zhudebněnou mluvu, která tvoří s doprovodným partem kompaktní proud. Harmonická složka se nebojí disonancí a pro výsledný dojem využívá bohaté barvitosti jednotlivých hudebních nástrojů nebo jejich skupin. V přesně cítěných místech dokázal autor do doprovodné složky začlenit také nástroje bicí. Ačkoli byl dokonale seznámen s technikami hudby 20. století, jeho projev se vždy vyznačoval hudební spontánností a je zřetelný a prostý, bez jakýchkoliv vykalkulovaných konstrukcí. Také proto se Lukášovy skladby setkávají při provedení vždy s vřelým přijetím.

Ať žije mrtvý

    Svou první operu o třech obrazech na libreto Jiřího Hurta s názvem Ať žije mrtvý komponoval Z. Lukáš v roce 1967/1968 na objednávku tehdejšího Československého rozhlasu v Praze. V rozhlase léta pracoval, takže měl bohaté zkušenosti. Dobře znal zvláštnosti tvorby pro rozhlas, kde je posluchač odkázán pouze na sluchové vjemy. Operní skladby proto musí mít především přehledný děj, aby se v něm posluchač dokázal dobře orientovat. Libreto J. Hurta tuto podmínku zřejmě splňovalo a navíc poskytovalo komponistovi příležitost, aby osvědčil svůj smysl pro dramatickou charakteristiku děje i jednotlivých postav. Zároveň si byl vědom toho, že uvedení každé rozhlasové opery je omezeno malým počtem jejich repríz, na rozdíl od oper jevištních. Krátká, půlhodinová operní prvotina byla poté v prosinci 1968 nahrána pro potřeby rozhlasu a měla tam i premiéru. Podle poznámek v seznamu Lukášova díla hlavní role vytvořili členové ND v Praze, sborové party zpíval Kühnův smíšený sbor a orchestr rozhlasového studia Praha řídil Jiří Stárek.

Podle sdělení archivu dnešního Českého rozhlasu v Praze se však ani partitura opery ani její záznam v archivu rozhlasu nedochovaly. K dispozici je pouze krátké průvodní slovo, podle kterého je opera Ať žije mrtvý sice skladatelovým prvním pokusem v oblasti hudebně dramatické, ale pokusem více než šťastným.

Ovšem již v lednu 1968 pracoval Z. Lukáš na další, tentokrát dětské opeře na libreto Kamila Bednáře s názvem O smutné princezně Upolíně. Také ta vznikla na tvůrčí objednávku tehdejšího Čsl. rozhlasu Praha a tam také byla v následujícím roce natočena. Podle poznámek v seznamu Lukášova díla se na realizaci vedle recitátora podílel Kulínského dětský pěvecký sbor a celý aparát řídil J. Blacký. Opera byla poté vysílaná rozhlasem o Vánocích roku 1969. Ani tato nahrávka, stejně jako partitura či jiné materiály, se však podle sdělení archivu dnešního Českého rozhlasu Praha nedochovaly.

x

    Při známé Lukášově pracovitosti a bohaté hudební invenci nepřekvapuje, že již v září roku 1969 dokončil, tentokrát na objednávku Plzeňského rozhlasu, další komorní rozhlasovou nebo také televizní konverzační minioperu s názvem Domácí karneval na libreto plzeňského básníka Zdeňka Barborky. Skladbu nastudovalo plzeňské studio s dirigentem Bohumírem Liškou hned v roce jejího vzniku.

Krátká opera má poněkud tajemný děj, který nenabízí jasné řešení. Jak se posluchač dozvídá od vypravěče, děj se odehrává na venkovské chalupě, kde hlavní hrdinka Eva, jejíž manžel pracuje v zahraničí, pořádá pro své přátele zábavu. Má to být jakýsi karneval, kde jsou všichni v přestrojení, k čemuž použijí africké masky. Jeden ze zúčastněných – Pavel, se začne Evě dvořit. Zábavu přeruší nahlédnutí neznámého do okna a vzápětí vhozený kámen. Muži vyjdou ven, aby zjistili, co se děje. Mezitím Eva přijímá Pavlovo dvoření. Ovšem při půlnočním odmaskování dojde k překvapení. Pod maskou Pavla se skrývá Evin manžel. K jakému rozuzlení dojde, neví ani vypravěč, který celý děj stále sleduje a komentuje.

Vtipné libreto, kde svou roli sehrávají také africké masky, dává skladateli prostor pro využití exotických prvků v hudbě. Zpěvní linie je vedena deklamačně v kontrastu s výhradně operním zpěvem hlavní hrdinky. Barvitá hudba výrazně podmalovává mluvené plochy texty. Hojné využití bicích nástrojů souvisí s použitím masek. Skladba nepostrádá ani nezbytné napětí.

x

    Koncem 70. let navázal skladatel spolupráci s populárním básníkem a hercem Jiřím Suchým, na jehož libreto vznikla další krátká opera s názvem Planeta s tiše fialovou září aneb Hvězdářská opera pro dva herce, osud a vokální skupinu. Dílo je jakýmsi svébytným experimentem. Jde o muzikálovou hru, popřípadě o pásmo hudby a poezie. Planeta s tiše fialovou září se hrála s velkými úspěchy v provedení skupiny Linha Singers v pražském planetáriu a také na mnoha zájezdových koncertech tohoto ve své době velice populárního souboru. Skladba byla natočena pro potřeby Československé televize.

    Kromě opery Falkenštejn (z roku 1985) na libreto Dagmar Ledečové, která zatím nebyla veřejně provedena, je dalším dílem celovečerní opera o dvou jednáních a šesti obrazech, opět na libreto Dagmar Ledečové Veta za vetu. Na díle Z. Lukáš pracoval v roce 1986. Námětově vychází opera z méně známé komedie Williama Shakespeara a je v podstatě renesančním žánrovým obrázkem. Je to příběh o zhýralém náměstkovi vévody Vinzenza – Angelovi. Tomu vévoda svěří vládu a v mnišském přestrojení vše sleduje. Když však vidí, že kdysi ctnostný a oduševnělý náměstek Angelo začne např. zakazovat všechny radovánky včetně lásky a tvrdě trestá jakékoli prohřešky, svlékne mnišskou kutnu a opět se chopí vlády sám. Téma hry upozorňuje na zneužívání moci – přitom nementoruje, ale hledá smysl v odpuštění a nápravě chyb.

V hudební složce opery, která upoutává nástrojovou barevností, rytmickou překvapivostí a celkovou výrazovou lehkostí, využil Z. Lukáš své bohaté zkušenosti z předchozí rozsáhlé vokální a instrumentální tvorby. Hudba v souladu s autorovým osobitým stylem neopouští půdu tonálního a modálního myšlení. Lyrické plochy se účinně střídají se znělou hudbou mnohdy fanfárového charakteru. Jako bytostný melodik dokáže vyklenout dokonale vystavěný kantilénní oblouk. Nejlépe se mu daří ve zpracování sólových ženských rolí, které spolu se sborovými scénami patří k nejpůsobivějším částem opery.

Skladby kantátové a oratorní

    První závažné vokálně-instrumentální skladby z ranného skladatelského období Z. Lukáše (Jaro, op. 28 pro dětský nebo ženský sbor, sóla a orchestr; Léto, op. 31 pro smíšený a dětský sbor, sóla a orchestr či Zima, op. 33 pro smíšený a dětský sbor, sóla a orchestr komponované vesměs na lidové texty) nazývá autor Suitami. Suitou nazval také pětidílné České lidové hry pro ženský komorní sbor, sedm sólistek a komorní orchestr. Tyto suity stejně jako kantáta s názvem Devět artikulí (op. 148) pro ženský sbor, barytonové sólo, flétnu, dva klarinety, housle, kontrabas, cembalo a bicí a kantáta pro mužský sbor a symfonický orchestr s názvem Triomfo della morte (Triumf smrti) na verše Francesca Petrarky na důkladnější rozbor čekají.

    Kantáty Praze (op. 174) a Jsem této země zpěv (op. 194) komponoval Z. Lukáš na básnické texty Markéty Procházkové. První je psaná pro sopránové sólo, smíšený sbor s doprovodem, druhou Jsem této země zpěv (zazněla na koncertech Pražského jara v roce 1986), komponoval autor pro smíšený sbor s doprovodem žesťového kvinteta (dvě trubky, dva pozouny a lesní roh) a klavíru. Obě mají obdobný vlastenecky procítěný obsah, jímž se autorka vyznává z lásky k Praze a celé své vlasti. Hudba s básnickou předlohou plně koresponduje a vlastními prostředky vlastenecký patós veršů dobře charakterizuje. V závislosti na nich se místa vysoce slavnostní střídají s hudbou plnou velebnosti.

Třetí, rovněž poměrně krátkou kantátu komponovanou pro změnu na lidové milostné texty, nazval autor Tváře lásky a věnoval ji Českému národnímu symfonickému orchestru a jeho zakladateli a hráči na trubku Janu Hasenöhrlovi. Ten také kantátu ve spolupráci se sólistkou Evou Urbanovou, uvedeným orchestrem a pod taktovkou italského dirigenta Marcella Rota v roce 2007 premiéroval. Ve velice působivé skladbě vzpomíná dívka na svého milého, který slouží na vojně. V kontrastu k reálnému hlasu ženy je muž zastoupen tónem trubky. Zvuk orchestru je tu zdůrazněn bicími nástroji.

x

    Oratorium Nezabiješ má být nejen mementem pro všechny, kdo jsou ochotni naslouchat, ale také varováním před nesmyslnými, i když účelovými zlými skutky, které mohou vyústit až do vraždy. Skladba vznikla na libreto plzeňského básníka Zdeňka Barborky a je komponována jako konkrétní hudba, jejímž základem je zvuk smíšeného sboru (Česká píseň). Ten je doplněn živým zvukem pětice sólových hudebních nástrojů (flétna, klarinet, trubka, viola a bicí nástroje). Součástí provozovacího ansámblu je recitátor. Oratorium má sedm částí, které dokumentují vraždění probíhající celými lidskými dějinami. Začíná Starým zákonem (Kain zabil Ábela), druhá část má název Ilias, třetí Plutarchos – životopisy slavných Římanů, čtvrtá Píseň o Rolandovi, pátá – Edda, šestá Shakespearovská tragedie a celý soubor končí částí nazvanou Vančura – Obrazy z dějin národa českého.

Velice působivé texty Z. Barborky hudba Z. Lukáše ještě umocňuje. V každé části jsou kromě lidského hlasu zapojeny také hudební nástroje. Např. ve třetí části (Plutarchos) je využit zvuk flétny, v části páté (Edda) zvuk klarinetu, v šesté (Shakespearovy tragédie) zejména nástroje bicí. V závěrečné části pak zazní všechny hudební nástroje. Jejich zvuk je sice různě deformován, ale ve výsledku dokonale zapracován do souzvuku s lidskými hlasy. 

Skladba vznikla v roce 1970/1971 na objednávku Československého rozhlasu v Praze a byla realizována v elektroakustickém studiu Československého rozhlasu v Plzni. První veřejné provedení (byly nahrány také sólové hudební nástroje) se uskutečnilo v pražském Mozarteu (1971). Během Dnů české hudby v roce l971 bylo oratorium provedeno polskými interprety v Gdaňsku.

x

    K nejrozsáhlejším z Lukášových vokálně instrumentálních děl patří oratorium Adam a Eva, komponované pro soprán (Eva), baryton (Adam), alt, recitátora, smíšený sbor a symfonický orchestr. Jako libreto si skladatel zvolil rozsáhlou báseň stejného názvu Karla Šiktance, kde autor za pomoci starozákonných jazykových prostředků a citací zachycuje rodící se milostný vztah, který vzniká navzdory vyprahlému nitru i bezvýchodnosti vnějšího světa. Princip šesti dnů v podstatě převzatý do oratoria je paralelou posloupnosti dnů, v nichž Bůh stvořil svět. Boží činnost je tu korunována stvořením člověka.

Na skladbě začal komponista pracovat v Darmstadtu, kam byl v roce 1969 vyslán tehdejším vedením Svazu československých skladatelů na tehdy známé prázdninové kurzy pro Novou hudbu. Oratorium však není typickým produktem uvedených kurzů, ale je to, jak komponista prohlašoval, „Darmstadt podle Lukáše“.
    Skladbu tvoří osm tempově, dynamicky a instrumentačně kontrastních částí. Je to Úvod, Den první, Den druhý, Den třetí, Den čtvrtý, Den pátý a Den šestý, který plynule přechází do Závěru. Partitura má pro Lukáše typické velmi přehledné členění. Základem je malá, vesměs autorem vypisovaná aleatorika, kterou občas vystřídá aleatorika velká. Tu provází komplikovaná rytmická faktura, kde komponista klade důraz na barevné vyznění celku. Mezi nástroji jsou poměrně velkým počtem zastoupeny nástroje bicí, na které hrají čtyři hráči. Zpěvní party tvoří nejen plochy kantilénní, ale jsou zde zastoupeny také deklamační prvky, vycházející z rytmu mluveného slova.

Notový zápis je bez taktových čar a autor mu svěřuje pouze funkci základního vodítka. Zákonitě z toho plynou velké nároky na souhru. Zdánlivý chaos, který ovšem má úlohu samostatného výrazového prostředku, musí do konkrétní zvukové podoby vybudovat dirigent. V partituře, kde skladatel sice neplýtvá dizonancemi, ale ani se jim nevyhýbá, pokud jejich užití vyplývá z logické výstavby hudebního proudu, se musí perfektně orientovat a svou představu předat provozovacímu aparátu.¨

Poznámky k oratoriu Nezabiješ

Ilias – středověký hrdinský epos, který líčí události posledního roku trojské války. Hrdina Achilles se rozhněvá a neúčastní se bojů proti Trojanům. Teprve když trojský hrdina Hektor zabije jeho přítele Patrokla, který nastoupil na Achillovo místo, vrátí se Achilles do boje a zabije Hektora. Závěrečná báseň je oslavou hrdinských činů.
Plutarchos – řecký spisovatel, filozof a historik, jehož hlavním dílem jsou Životopisy vynikajících Řeků a Římanů. Jejich hrdinové se stali ideálem hrdinství a lásky k vlasti.
Edda – název dvou děl staré islandské literatury:
Starší (poetická) – je sbírkou mytologických a hrdinských písní neznámých autorů z 9.-12.století. Obsahuje písně o stvoření světa, výjevy ze života bohů, hrdinské písně aj.
Mladší – má známého autora (Snorru Sturluson, který byl zavražděn z popudu norského krále) a tvoří vrchol islandské středověké literatury. Je zdrojem poznatků o severogermánské mytologii.
Píseň o Rolandovi nejvýznamnější z dochovaných památek starofrancouzské hrdinské epiky 11. a 12. století. Epos vyjadřuje ideály franské společnosti, vyzdvihuje věrnost králi a církvi a dokládá franské národní vědomí.

Literatura a prameny:
Bokůvková, V.: Jak mi zní. Hledání studánky hudební krásy. Opus Musicum 1987, č. 1, s. 18-20
Bokůvková, V.: Opera v díle Z. Lukáše. Opus musicum 2000, č. 1, s. 47-49
Kunová, P.: Pokus o monografii Z. Barborky. Diplomová práce. FPE ZČU v Plzni, 2002, s. 43-44
Časopis Hudební rozhledy
Dostupné partitury uvedených skladeb
Nahrávka opery Domácí karneval

Studie uveřejněna v publikaci :

VIMR, Zdeněk (ed.). Zdeněk Lukáš, hudební skladatel. Praha : ASN repro, 2010, s. 10 – 14. ISBN 978-80-85468-00-7.