Zdeněk Lukáš – Dětské sbory

Petr Ježil

Písnička se zpívá,
pohádka se povídá,
a kdo se rád dívá,
hezké věci uhlídá.

Slova Františka Hrubína, která Zdeněk Lukáš zhudebnil v úvodní části svého cyklu dvojhlasých dětských sborů Ze Špalíčku, jako by předznamenávala (s malou obměnou) veškeré dílo Zdeňka Lukáše, určené dětským sborům.

   Pro nejširší okruh posluchačů je Zdeněk Lukáš především autorem vokálním. A to nejen díky úctyhodnému množství sborové tvorby, ale zejména díky její obrovské popularitě. V jeho skladatelském díle tvoří významnou část právě vokální skladby, od prostých jednohlasých sborových písniček až po velká díla kantátová. A to nepočítám úpravy lidových písní, kterých je daleko přes tisíc a v nichž je uloženo mnoho poctivé a invenční práce. Za více jak čtyřicet let skladatelské činnosti si vytvořil nezaměnitelný rukopis, takže jeho sbory jsou k rozpoznání mezi ostatními po poslechu několika taktů. Dovedl si vytvořit pro sebe typický hudební jazyk, v němž se spojily podněty, provázející jeho celoživotní tvorbu – dokonalá znalost a blízký vztah k folklóru a poučení moderními kompozičními technikami, umocněné ojedinělým smyslem pro barvu, pro kontrast a pro osobitou melodičnost. Lukášovy skladby zaujímají široké spektrum rozmanitých sborových sazeb od střízlivé homofonní faktury až po složitou polyfonii. Jeho láskou zůstává stále zvuk lidského hlasu, zvláště ve sborovém seskupení, a to hlasů dětských i dospělých – v této oblasti má jeho jméno již po léta jedinečný zvuk.

Přednost Lukášových vokálních skladeb spočívá jak ve vytříbeném smyslu pro zacházení s lidským hlasem, tak v posluchačsky efektním vyznění. Ve vokální tvorbě zjevně netouží po experimentu, ten ponechává hudbě instrumentální, a kloní se spíše k mnohotvárné paletě vyjadřovacích prostředků, které nabízí inspirace předromantickými styly, a to v nejširším pojetí. Sám o tom v jednom rozhovoru řekl: “Kdysi jako zpěvák jsem nesnášel skladatelovy vymyšlené, rádoby originální, mnohdy nezpěvné kroky. A tak jsem tím nikdy nechtěl trápit ani sborové pěvce. Vždyť disonantní akordy lze vytvořit logickým a zpěvným vedením jednotlivých hlasů. Všechno je dáno, i to, že po staletí je nám bytostně dán do duše kvintakord. Kolik různých směrů tu bylo a kolik krásy vzniklo jen pomocí těch sedmi tónů durové nebo mollové stupnice.“

Lukášův skladatelský vývoj sahá od prostých stylizací folklóru přes díla osobitého přístupu k lidovému umění a přes období, v němž si ověřoval novodobé kompoziční techniky, až k současné zralé syntéze, k jejímž hlavním rysům patří modální základ kompoziční práce a metrorytmická proměnlivost hudebního průběhu skladby. Doklady pro to můžeme nalézt i v jeho dětských sborech.

V soupise Lukášových sborů je přes tři desítky titulů, věnovaných dětským interpretům. Od těch nejjednodušších písní s doprovodem jediného nástroje (Čtyřlístek) přes náročné trojhlasy a čtyřhlasy s výrazným a závažným myšlenkovým obsahem (Poselství hudby), přes díla určená dětskému trojsboru (Zpívala bych, zpívala) a přes kantáty (Olmici laudes) až po cykly s orchestrem (Tres canti studiosorum, provedenými např. na letošním Pražském jaru sborem Bambini di Praga a Pražskou komorní harmonií), od sborů mateřských škol přes školní sbory až  po nejvyspělejší tělesa, reprezentující náš dětský sborový zpěv v zahraničí. Není snad u nás významnější dětský pěvecký sbor, který by neměl v repertoáru některou z Lukášových skladeb.

Zdeněk Lukáš vstoupil do dětské sborové tvorby v 60. letech, kdy v popředí oficiální tvorby pro děti byly pionýrské písně. Přesto se objevili i autoři, kteří vytvořili sborové písně či cykly, které dosáhly značné obliby a staly se součástí repertoáru mnoha školních a pionýrských sborů. Z Lukášovy tvorby sem patří např. cyklus pěti dětských sborů a capella Poklady na texty Františka Nechvátala.

V 60. a 70. letech vznikla řada nových sborových děl pro děti z podnětů nejrůznějších tvůrčích objednávek a soutěží. Mezi nejvýznamnější z nich patřila Jirkovská skladatelská soutěž dětské sborové tvorby, která od roku 1962 celých dvacet let vyvolávala v život desítky a stovky nových děl pro široké spektrum dětských sborů. Na ní navázala v 80. letech skladatelská soutěž olomouckých Svátků písní. Spolu s Petrem Ebenem a Václavem Felixem patřil Zdeněk Lukáš k autorům, paralelně odměňovaným v obou tvůrčích soutěžích. A když  počátkem 90. let minulého století navázala na tradici těchto dvou skladatelských soutěží Letenská vonička v Praze, mezi odměňovanými autory se opět objevil jako výrazná osobnost Zdeněk Lukáš.

Zdeněk Lukáš je autor, který neopomíjí tvorbu pro nejmladší generaci. Ví totiž velmi dobře, že pokud se soudobá hudba nemá uzavřít do skleněného hradu či do vysoké věže ze slonoviny, ale má žít mezi lidmi, je třeba pro ni získávat především ty, kteří stojí na počátku své životní dráhy.

Pojďme si připomenout alespoň některé tituly z jeho rozsáhlého díla. Například cyklus Byl jeden domeček pro dětský sbor na texty Václava Fischera má přitažlivou koncepci – střídá recitaci a zpěv s doprovodem flétny a dvojice houslí. Typický způsob skladatelova hudebního vyjadřování se zde projevuje především v metrické pestrosti a ve zpěvné melodice s příznačnými paralelismy krajních hlasů.

Cyklus Čtyřlístek (na texty Ivo Štuky a Ilony Borské) je náročněji koncipován, než by odpovídalo jednohlasému sboru. Tvoří jej čtyři písně s náladovými a tempovými kontrasty, jasně zakotvené v diatonice, s obtížnějšími melodickými frázemi. Doprovázející housle mají úlohu kontrapunktujícího protihlasu.

Zajímavý je i cyklus Co umím nakreslit (verše napsala Libuše Kůrková). Písně jsou kratičké, jejich délka je průměrně okolo 20 taktů, jsou cyklicky propojeny. Mají převážně říkadlový charakter. Ve třech písních cyklu se objeví i rozestup do dvou hlasů. Melodická linie je opět pevně diatonicky zakotvena. Instrumentální doprovod k písním je svěřen metalofonu, trianglu a dřívkám.

Výrazný úspěch autorovi přinesla i rozměrnější skladba na lidová říkadla o řemeslnících, která Lukáš spojil na způsob couperinovského ronda. Refrénová píseň má homofonní akordickou sazbu na tónice. V kupletech se střídají sóla s imitačním a akordickým vedením hlasů, v rytmizovaných částech se uplatní mateníkový rytmus. Rytmickou proměnlivost podporují i bicí nástroje, které mimoto parafrázují v charakteristických rytmech i práci řemeslníků. Často se trojhlas odvíjí tak, že spodní hlas setrvává v rytmizaci na jednou tónu. Pokud se pak nad ním pohybují vrchní hlasy v terciích, navozuje  to srovnání s podílem basisty v hudecké kapele. Dlouhodobá sbormistrovská zkušenost skladatele se projevuje v dobře znějících polohách a v plynulém vedení hlasů. Technické nároky jsou zde nemalé (vysoké tóny f2, g2, nároky na pregnantnost rytmických ostinát, přesnost nástupů po pauzách, modulační přechody, náročnost dechové ekonomie atd.), avšak strhující vitalita v písních překlene i tato úskalí.

Cyklus Hádanky na slova Václava Fischera zhudebňuje umělý text metodou folklórní stylizace, kterou podporují výrazně také doprovodné nástroje. V některých místech jejich sazba připomíná duk v dudácké hře a housle přitom cifrují na způsob dudácké píšťaly.

Čarohrátky jsou opět prokomponovaným cyklem. Autor setrvává u modelu se zadržovaným fundamentálním tónem proti pohybujícím se dvěma hlasům. Změna nastává v tom, že někdy nastoupí tento setrvávající tón až v polovině dílu malé písňové formy, jejíž tektonika roste z dvojtaktových článků. V akordických částech převažuje parlando instrumentálně rozvíjených hlasů. Klavírní doprovod podporuje zpěvní part akordickými rozklady. Hojně uplatňuje také dudáckou prodlevu v levé ruce, k níž pravá vyplňuje nějakou figuraci, ale může se objevit i syrrytmická akordika.

Také cyklus Máj je komponován pro tříhlasý sbor, tentokrát s doprovodem flétny nebo houslí. Propojenost celku zdůrazňuje stejná píseň na začátku i na konci tohoto cyklu písní o máji. Imitační nástupy jednotlivých hlasů ve společném zvuku jemně naťukávají durovou tonalitu, která je vzápětí vyměněna za některý  z církevních modů. Akordická sazba se dostává do blízkosti postupů Bohuslava Martinů, avšak Zdeněk Lukáš se vyhnul plagiátu svébytnou traktací použitého materiálu. Výrazným oživením kompozičních postupů je rytmizace textu na jednom tónu, která svým stálým ostinatem vytváří základ ke zbývajícím melodickým hlasům a zároveň dává dost příležitostí k rytmickým kombinacím sudých a lichých dělení osmin a šestnáctin. Tento model práce se objevuje pak i v dalších Lukášových cyklech.

V roce 1970 vzbudil velký ohlas a capellový cyklus Sedum trubačů. Je to dílo střední obtížnosti, které se uplatňuje jak v repertoáru školních tak i výběrových sborů. Cyklus je náladově pestrý; vedle fanfárově laděné svatební písně je zde stylizace ukolébavky  i žertovná píseň. Ve stavbě cyklu se uplatňuje princip převažujícího vztahu dvou hlasů, které mají paralelní rytmické vazby (ať již jsou vedeny imitačně nebo v terciích či jiných intervalech), a v opačných délkách je k nim veden protihlas, ponejvíce na stejné harmonické funkci. Společně vedené hlasy postupují někdy v tradičních konsonancích, jindy se jim vyhýbají pomocí kvartových průtahů, obratů septakordů bez tercií, čímž se výsledný tvar podobá spojení kvart se sekundami. Folklórní ráz melodiky podtrhují též charakteristické intervaly církevních modů.

Podobnou náladovou šíři má i cyklus Šťastné a veselé s podtitulem Vánoční zpívání pro dívčí nebo dětský sbor, housle a klavír. Básnický text Václava Fischera před námi rozprostírá poezii vánočních svátků v bohaté škále svátečních pohledů a Zdeněk Lukáš věrně svým zhudebněním sleduje náladové bohatství textu a činí z cyklu, který díky instrumentálním spojkám plyne bez přerušení, působivý sled vánočních obrazů; jejich účinek je o to zajímavější, že zcela postrádají jakékoliv názvuky tradičních vánočních písní.

Závažné téma uměleckého díla se objevuje v Poselství hudby pro čtyřhlasý dětský sbor s klavírem. Poeticky laděný text Markéty Procházkové zasadil skladatel do zvolna, ale neúprosně gradující plochy. Její vrchol patří naléhavě vyslovované myšlence o hudbě, která člověku otvírá nové pohledy do vlastního nitra a sbližuje ho s ostatními lidmi.

Obecně lze říci, že pro Lukášovu tektoniku je charakteristické metrorytmické napětí, které vzniká neustálým mateníkovým střídáním sudých a lichých taktů jinak jednoduché melodické linie. Připomíná to lidové písně, avšak jejich vnitřní vazba se tu rozvíjí stálým rytmickým proměňováním, bezprostředně spjatým s výrazem. Metrické změny Lukášovo dílo prostupují s takovou intenzitou, že je počítáme ke konstantám autorova rukopisu. Následují leckde takt po taktu, ovšem nepůsobí nadbytečně či rušivě. Při úsporném využívání rytmických hodnot se stávají logickým vyústěním přirozeného spádu přednášeného textu. Mateníkové rytmy Lukášovi často slouží k efektním gradacím velké emoční působivosti. Dokumentovat si to můžeme např. na závěrečné písni z cyklu Co umím nakreslit, kde zkrácením původní fráze o jednu dobu skladatel vytvoří značné napětí.

př. č. 1: To jsem já (z cyklu Co umím nakreslit)

Rytmická stránka skladeb, i když je na první pohled do partitury komplikovaná, vychází z textu. Děti jsou do rytmu přirozeně vtaženy, nevnímají jeho komplikovanost.

př.č.2: Čarohrátky

př. č.3: Šťastné a veselé

Mnohdy je rytmus i zdůrazněn a podtržen drobnými rytmickými nástroji, na které hrají sami zpěváci (Co umím nakreslit, Řemeslníci). Vůbec nástrojový doprovod volí Lukáš uvážlivě. Kromě klavíru často užívá housle, z dechových nástrojů flétnu a hoboj, tedy nástroje, které se dobře pojí s lidským hlasem.  V doprovodných partech ale nalezneme např. i varhany či trubky, několikrát i orchestr, a nikdy nepůsobí spojení dětského sboru s těmito nástroji rušivě, vždy jsou nástroje využity funkčně. Právě v instrumentálním doprovodu  Lukáš často projevuje svoji poučenost a znalost novodobých kompozičních směrů – zatímco vokální linka je jasná a přehledná, instrumentální part je často mnohem složitější a modernější (Tři dětské sbory, Čtyřlístek, Poselství hudby).

př. č.4: Modřín a vrána (Z cyklu Ze Špalíčku)

př. č.5: Písnička (z cyklu Ze Špalíčku)

Lukášovy melodie, zvláště v písních a sborech určených mladším zpěvákům, je jednoduchá, tvořená převážně sekundovými a terciovými kroky, popřípadě dalšími zpěvnými intervaly (kvartou, kvintou, sextou, oktávou), stupnicovými řadami, rozloženým kvintakordem a jeho obratem apod.

To vše jsou melodické postupy, jejichž interpretace nečiní většinou žádné problémy. Začátečním intervalem melodických frází je často právě kvarta či kvinta (Jarní vody ze Tří dětských sborů, Modrá ryba a Ptáček z Čarohrátek, Hádanky, Šťastné a veselé, Zpívala bych, zpívala, Kolotoč ze Čtyřlístku, Rok ze Svity, Povídám, povídám pohádku ze Sedmi trubačů, KuřataZe Špalíčku) či zmíněný již rozkložený kvintakord (Čarohrátky, Doupňák ze Tří dětských sborů, Počítadla, Šťastné a veselé). Dvojhlasá melodie postupuje často v terciích, sextách či oktávě, trojhlas bývá založený na kvintakordu, ať již v základním tvaru nebo v obratu.

V cyklech i ve větších skladbách stejně jako u jednohlasých a dvojhlasých sborů najdeme říkadlovost melodiky, která je často spojována s již zmíněným metrickým půdorysem mateníkových rytmů. Přitom však melodie roste z pravidelných dílců a článků. Téma zpravidla nepřesáhne dvojtaktí. Melodie je přitom neotřelá, dobře zapamatovatelná, výrazově adekvátní textu, zpěvná. Osvěžujícím prostředkem se u Zdeňka Lukáše stává církevní modalita, která se s větším či menším důrazem objevuje v některých cyklech (Sedum trubačů, Máj).

př. č.6: Jarní vody (z cyklu Tři dětské sbory)

Při komponování se Zdeněk Lukáš nebrání opakování a variování hudebních motivů, a to jak rytmických, tak melodických, forma sborů určených dětem je často blízká lidové písni, tzn., že jsou psány v malé písňové formě či jako malé rondo (Řemeslníci). Tato formální vytříbenost vede ke snadnému zapamatování a navíc umožňuje dětem, aby lehce pronikly do struktury skladby a pochopily, jak je „muzika udělaná“.

K charakteristice harmonické stránky Lukášových dětských sborů patří převaha základních diatonických funkcí a časté přelévání hlasů kolem jednoho akordického jádra. Zvláště v klavírním doprovodu s oblibou užívá dudácké kvinty, která ale na rozdíl od své lidové předlohy nesetrvává v neměnné pozici, ale pohybuje se v rozmezí základních harmonických funkcí, tóniky a dominanty.

př. č.7: Šťastné a veselé

Lukášova sborová tvorba má v sobě  účinné, mnohdy neopakovatelné kouzlo, které ji činí posluchačsky i pěvecky vděčnou a přitažlivou. Dokladem toho není jen množství významných ocenění ze skladatelských soutěží, ale především to, že žádný festival ani větší setkání pěveckých sborů se u nás neobejde bez interpretace některého díla tohoto autora. Jeho skladby jsou doslova magnetem pro interprety i posluchače. Vděčně přijímají osobité, pro autora typické postupy v kombinaci s momenty překvapení a dokazují, že soudobá hudba může získávat své příznivce, aniž by se jim musela podbízet. V dnešní uspěchané a přetechnizované době, kdy jen velmi těžko dokážeme nalézt ve svém okolí klid a pohodu, působí Lukášovo sborové dílo jako průzračný pramínek čisté vody, který se v interpretaci mnoha našich pěveckých těles proměňuje v mohutný tok krásného, nádherného, uvolněného a tak potřebného muzicírování. A za to patří Zdeňku Lukášovi, klasikovi naší sborové tvorby 20. století, náš dík.

Dětské sbory Zdeňka Lukáše

• Co umím nakreslit. Cyklus písní pro 1-2 hlasy na slova Libuše Kůrkové
• Dva dětské sbory s klavírním doprovodem, op.20
• Jaro. Suita na slova lidové poezie pro dětský sbor, ženský sbor, sóla a orchestr, op.28
• Léto. Suita pro smíšený sbor, dětský sbor, sóla a orchestr, op. 31
• Zima. Suita pro smíšený sbor, sóla, dětský sbor a orchestr na slova lidové poezie, op. 33
• Poupata. Suita pro dětský sbor a orchestr na lidovou poezii, op.38
• Čtyřlístek. Čtyři písně na slova Ivo Štuky a Ilony Borské pro dětské hlasy a housle sólo, op.41
• Poklady. Cyklus pěti dětských sborů na text Františka Nechvátala, op. 53
• Amicitia. Dětský (dívčí) sbor a klavír na větu Cicera, op. 54
• Holoubek. Dětský sbor a cap., op. 56
• Sedum trubačů. Cyklus čtyř trojhlasých dětských sborů na lidovou poezii, op. 67
• Ze Špalíčku. Dvojhlasý dětský sbor na text Františka Hrubína a cap., op.74
• Máj. Cyklus tříhlasých sborů s flétnou na slova lidové poezie, op. 100
• Počítadla. Pro dětský sbor, flétnu, hoboj a klavír na verše Václava Fischera, op. 108
• Písně letních dnů a nocí. Trojhlasé dětské sbory s trianglem na text Václava Fischera, op. 111
• Tři dětské sbory. Na verše Václava Fischera s průvodem houslí, op. 114
• Řemeslníci. Rondo pro trojhlasý dětský sbor, klavír a bicí na slova lidové poezie, op. 117
• Byl jeden domeček. Písně a verše pro dětský sbor, recitaci, flétnu a dvoje housle na slova Václava Fischera, op. 133
• Hádanky. Pro dětský sbor, housle a klavír, op. 134
• Olmicii laudes. Kantáta pro tři dětské sbory, tři trubky, varhany a bicí, op. 142
• Zpívala bych, zpívala. Dětský trojsbor, flétna a klavír na slova lidové poezie, op. 160
• Čarohrátky. Trojhlasý dětský sbor a klavír na verše Věry Provazníkové, op. 162
• Svítá. Kantáta pro velký dětský sbor a komorní orchestr na verše Věry Provazníkové, op. 169
• A co ty víš. Čtyřhlasý dětský sbor a klavír na slova Dagmar Ledečové, op. 178
• Poselství hudby. Dětský čtyřhlasý sbor s klavírem na text Markéty Procházkové, op. 180
• Zpívejte, ptáčkové. Dětský dvojsbor a cap. na slova české lidové poezie, op. 220
• V horách. Čtyřhlasý dětský sbor na verše Václava Fischera, op. 222
• Tam v dálkách. Dětský sbor a cap. na verše Václava Fischera, op. 256
• Svita. Dětský sbor a klavír na verše Věry Provazníkové, op. 266
• Šťastné a veselé. Vánoční zpívání pro dětský sbor, housle a klavír na slova Václva Fischera, op. 268
• Hádanky – zpívánky. Jednohlasý dětský sbor, housle a klavír na verše Věry Provazníkové, op. 272
• Vox iuvenalis. Dvojhlasý dětský sbor s doprovodem žesťů, op. 309
• Tres canti studiosorum. Cyklus na středověkou latinskou studentskou poezii pro dětský sbor a smyčcový orchestr, op. 319

Použité prameny:
Burešová, A.: Cantus iuventutis. Univerzita Palackého, Olomouc 2002
Kolář, J.: Co nového ve skladatelských dílnách – Zdeněk Lukáš. Cantus 2/98
Ježil, P.: Ohlasy lidových písní v dětských sborech Zdeňka Lukáše. in: Musica viva in schola XV., Masarykova univerzita v Brně, Pedagogická fakulta, Brno 1999
Ježil, P.: Dětské sbory Zdeňka Lukáše. in: Mezinárodní sympozium o sborovém zpěvu Cantus Choralis ´03, UJEP v Ústí nad Labem, KHV PF, Ústí nad Labem 2004, ISBN 80-7044-550-5
Nedělka, M.: K pětasedmdesátinám Zdeňka Lukáše. in: Hudební výchova 3/2003, UK Praha-PF, Praha 2003

archiv autora 

Studie uveřejněna v publikaci :

VIMR, Zdeněk (ed.). Zdeněk Lukáš, hudební skladatel. Praha : ASN repro, 2010, s. 41 – 50. ISBN 978-80-85468-00-7.